Bůh může všecko, ikdyž doktoři nevěří

Zvládneme to? 

Manžel mi často říkal, že kdoví, jak to bude s prací a jestli se i s dítětem uživíme? A já, protože jsem neměla jiného argumentu, jsem vždy odpovídala: Samozřejmě. Pán Bůh se postará. Načež se mi zdávaly sny, jak nám někdo přivezl pytel dětského oblečení, nebo jak jsme najednou měli dost jídla, když jsme před tím měli hlad, a tak. 
Přesto by byl můj Pavel radši, kdybysme ještě tak rok počkali a pak teprve se začali snažit o miminko. Nakonec to ale byl on, který "do toho šel"... (nepoužíváme žádnou antikoncepci ni ochranu)

Mé obavy o tom, jak dlouho se asi budeme snažit, než se "nám to povede" byly úplně zbytečné. Bůh nás obdařil miminkem ihned. Ale pak se začaly dít divy...

Znamení

Když jsem byla těhotná asi týden, ještě jsme to netušili (nepoužíváme ani metodu plánovaného rodičovství, a tak jsem si myslela, že v tomto období mého cyklu je prostě naprosto nemožné přijít do jiného stavu). Byla neděle, a tak jsme šli na mši. Po té jsme chodili na bazén do páry! (nejjistější způsob žen, jak se zbavit nechtěného dítěte!). Když jsme vyšli z kostela a šli na ten bazén, znovu jsme se o tom bavili a rozumně se domluvili, že je lepší mít děti dřív, abysme na ně v  jejich pubertě...měli sílu (bylo to krátce po mých narozeninách, tak už nám oběma je 25). Svoje rozhodnutí jsme si stvrdili milým polibkem a když jsme zašli za roh - našli jsme zapomenutou dětskou rukavičku.

Asi za dva týdny už jsme věděli, že čekáme miminko, ale ještě týden jsme si počkali, než nám to pan doktor potvrdil a taky řekl, že je to zatím všecko vpořádku. Moc jsme se těšili, ale nikdo mi neřekl, že bych neměla chodit do té páry... Ale víte co? Bůh může všechno, o miminko jsme nepřišli a mně ani nenapadlo, že dělám něco nebezpečného... 

Trocha půstu

Další dva měsíce jsem prozvracela, takže naše dveře od ložnice mohly zůstávat v klidu otevřené.. a abych měla lepší průchod na wc... Chudák Pavel, bylo mi ho líto, ale nemohla jsem nic, než přežít pracovní den, zvracet a spát. Na konci třetího měsíce se ale všecko hezky uklidnilo, a tak jsme si mohli začít užívat moje těhotenství. 

Inu... začít.. a hned skončit. Na květnou neděli jsme se jeli projet na kole (které jsem měla dovolené od pana doktora) a večer jsem začala krvácet. Nebylo to nic hrozného, tak jsem si šla lehnout... V úterý jsem šla na prohlídku, stále jsem lehce krvácela, ale pan doktor mi řekl, že je to dobrý. Tak jsem přežívala celý týden a tak moc se to zhoršovalo, že jsem se na velikonoční pondělí nechala zavézt na pohotovost. 
Bůh může opravdu všechno. Miminku se nic nestalo! Ale jen tak to taky nebylo, tak jsem si týden poležela v nemocnici.
Sotva mě pustili, v noci jsem byla zpět. Zase to stejné. Další týden v nemocnici. Tentokrát jsem už tak nehýřila optimismem, jako ten první týden, kdy mi všichni říkali, že si poležím, ale bude to dobrý... 
Některé dny jsem dokonce propadala do zoufalství a bylo mi opravdu do breku, když jsem vedle sebe viděla ty břichaté maminky (byli jsme na pokoji po 3) jak dávno cítí pohyby dětí a sestry jim každé ráno chodí kontrolovat ozvy (to je tlukot dětského srdíčka) a mně, která jsem svoje miminko ještě nemohla cítit, nikdo poslechnout nešel. (Nutno dodat, že miminko v tomhle stáří už dávno slyšet je, ikdyž jsem v té době měla ještě úplně ploché břicho.)

Boží útěcha

A do toho mě vždycky "přepadlo" nějaké boží slovo. Jako malou holčičku, kterou nečekaně někdo uvidí, jak něco provádí. Někdy v Bibli, jindy v časopise Milujte se!, který mi přinesla maminka s tatínkem někdy zase jen tak, někdo něco řekl a já jsem v tom uslyšela Boží hlas. Četla či slýchala jsem věty jako: Duch svatý zachovává svoje stvoření; nebo: Nebojte se!; a tak... jednoduché věty, které slyšíme každý den... Ale jaký mají význam, když je člověku úzko!
Pár dní jsem byla na kapačkách a po dalším týdnu mě zase pustili domů.

Tam jsem vydržela pět dní. Pak se zase objevila známá kaluž krve a jeli jsme zpátky do nemocnice. Tentokrát mě pustili až za čtrnáct dní, na moje naléhání. Během té doby jsem si však zažila věci, jaké jsem netušila, že budu kdy řešit :-(

Co budete dělat? Necháte si to? 

Tak se mě zeptala jedno ráno paní doktorka na vizitě. Zastala názor, že ikdyž miminko roste jak má, můžou tyto okolnosti způsobovat různé vady. Byla jsem v šoku, nečekala jsem, že se mě na to tak zeptá. Řekla jsem, že bych nedělala nic, nechala bych si to. Člověk ale nerozhoduje jenom sám za sebe. Rozhoduje za celou rodinu. Neobětovává jenom svoje vlastní pohodlí života, ale pohodlí manžela, dalších dětí, babiček, dědečků. Nikdo nechce mít doma mrzáka. Tak jsem se setkala s opravdu různými názory, co s tím. Zároveň se však objevila podpora ze stran, kde jsem to opravdu nečekala. Začali se mi jen tak sami od sebe ozývat lidi, ačkoli věděli, že jsem vůbec těhotná... 
Nebyla jsem vůbec statečná. Plakala jsem, dokonce jsem začala i přemýšlet o tom, co bych s tím dělala a jak bych se rozhodla, kdyby se potvrdila nějaká vada. 

Ale Bůh mi jasně řekl...

Jednoho večera ještě v nemocnici jsem usínala, když jsem si vzpomněla na maminku, za kterou jsme se jednou šli do kostela ve městě, kde jsem ležela, modlit. Ta maminka zároveň otěhotněla a současně dostala nějakou rakovinu,která se v souladu s těhotenstvím absolutně nedala léčit. Všichni chtěli, aby "to" dala pryč, ale ona svoji dcerušku donosila a tak jí obětovala svůj život. Umřela. A já? Já jsem chtěla jenom pohodlný život! 

... že může úplně všechno

Začala jsem se modlit: Bože, Ty můžeš všechno, jestli chceš. Ale ještě jsem dost pochybovala o tom, jestli chce... Když už jsem pak trávila v nemocnici celkem čtvrtý týden, každý den jsem plakala. Nemocnice není tak hrozná, ale když tam člověk leží pořád, necítí se zle, bere patáky,které si stejně tak doma může vzít sám... tak je to na houby. 
Prostě jsem se chytla jediné myšlenky: Bůh může úplně všechno. Prostě všechno. Přemluvila jsem pana doktora, ať mě pustí domů a dají mi s sebou všecky léky.. Ale nejdřív jsem musela na ultrazvuk... 

Doktor nevěřil ale já jo

Doktor koukal, koukal, nic neříkal, obrazovku na mě neotočil. Tak jsem se zeptala, jestli je mimi vpořádku.. A on? Že jo a že může vyloučit minimálně jednu vadu, které se bál! To je co? 
A pak? Pak koukal dál a podíval se i druhým ultrazvukem a kouká a kouká... 
Já jsem ho celou dobu přesvědčovala, že když budu hodně věřit, že se to spraví. On mi nevěřil. Žádný doktor mi nevěřil. Nechápu, že nevěří v Boha, vždyť to jsou lidi, kteří jsou úplně nejblíž zázrakům, které se jim tolikrát dějí přímo před očima!
A víte, co vykoukal? 

Že můžu ještě věřit ;) Že to není tak zlé a snad se to i spraví.

Takže víte co? 

NENÍ ŽÁDNÁ SITUACE, KTEROU BY BŮH NEMOHL ZMĚNIT

Ačkoliv jsme s miminkem už v pátém měsíci, pořád nevíme, jestli je to kluk nebo holka, nechce se nám ukázat ;) Ale jestli to bude kluk, bude se jmenovat František ;) Po dědečkovi, po pradědečkovi, po strejdovi, ale hlavně po papeži Františkovi, který říká:NENÍ ŽÁDNÁ SITUACE, KTEROU BY BŮH NEMOHL ZMĚNIT